Žárové nástřiky

Žárové nástřiky dnes patří v povrchové technice mezi zaužívané technologie. Díky své vyspělosti a široké nabídce používaných materiálů, jsou dnes používané prakticky ve všech odvětvích průmyslu.

Co jsou to Žárové nástřiky?

Při žárovém stříkání nanášíme kovový, keramický případně i plastový materiál natavený do plasticky tekoucího stavu na základní materiál. K natavení přídavného materiálu v podobě prášku, drátu, kordu nebo tyčky je použito Elektrického oblouku, plazmy nebo plamene.

Natavené částice jsou pak velkou rychlostí nanášeny na studený (nenatavený) základní materiál a vytváří tak funkční vrstvu.

Předností této technologie je nízká teplota během procesu nástřiku (do 150°C) Nedochází tak k tepelnému ovlivnění ani deformacím.

Výjimku tvoří pouze přetavované povlaky kde nanesený materiál následně přetavíme. Dosahuje se tak difúzního spojení se základním materiálem a naprosté homogenity povlaku.

Vrstva

Vzhledem k tomu že při žárovém stříkání nedochází k natavení povrchu základního materiálu, je nutné povrch po dokonalém odmaštění a tryskání nastříkat podkladovou vrstvou.Tato tenká vrstva ze speciální slitiny se vytváří nejen za účelem dostatečného spojení mezi povrchem součásti a povlakem, ale také pro zamezení podkorodování vrstvy.

Typické pro žárově nastříkané vrstvy je mikroporezita, (výjimku tvoří přetavované povlaky) ta je u různých materiálů a nástřikových technologií různá. Pohybuje se od 2 do 18 %. Ve spoustě případů je tato porezita velmi příznivá, protože zlepšuje mazání, zvláště pak při studeném startu kdy olej v pórech nástřiku výrazně snižuje tření. V opačném případe je možné porózitu utěsnit speciálním lakem.

Síla vrstvy je také závislá na materiálu a způsobu nanášení, může se pohybovat od 0,1mm až do 3mm ve výjimečných případech i více. Nejčastěji však od 0,3-0,6mm.

Tvrdost nanášených materiálů se může dle výběru materiálu pohybovat od 200 do 1600HV.

U nastříkaných vrstev je ale běžným způsobem prakticky neměřitelná. Lamelární struktura vykazující jistou heterogennost a porózitu umožňuje přibližné měření pouze v laboratorních podmínkách.

Všeobecně však platí, že tvrdost nastříkané vrstvy není zásadním kritériem. Je pouze součástí ostatních vlastností, ( jako jsou korozivzdornost, kluznost, křehkost, kvalita povrchu po opracování…) které určují celkový charakter povrchu.

Výběr povlaků

Velkou předností této technologie je možnost nanášení téměř jakéhokoliv materiálu. V kombinaci s několika technologiemi které mají zásadní vliv na charakter vrstvy je tak možné vytvořit prakticky bezpočet druhů povlaků.

Tyto povlaky je pak možné nanášet na většinu kovů, nejčastěji však na: ocel, litinu, bronz, hliník.